bara
„S novým jarem nový harém!“ zní můj bojový pokřik až do té chvíle, v níž po zimě uvidím odraz svého pozadí v první výloze. S návratem tažných ptáků se celý národ vrací zpátky do trenek a mě pálí fenomén nedopnutého zipu a faldů seštosovaných gumou podprsenky.
Jako hlídáček zimního objemového přírůstku používám lyžařské kalhoty, a pokud je nezapnu, tiše doufám, že mi vykukující kousek zadnice prostě umrzne a upadne. Pokaždé z toho ale jenom chytím rýmu a chuť na další svařák, jehož kalorický obsah učiní nutnost vměstnání mých křivek do plavek ještě palčivější. Naštěstí máme v dnešní době mnoho vymožeností, jak dosáhnout snadno a rychle mírných oblinek namísto vypasené prasnicovitosti. Sádelné oblasti můžeme nechat rozvibrovat ultrazvukem, rozdrncat na cvičicích stolech, rozmasírovat prouděním lymfy nebo rozpustit ve skořicovém zábalu. Nedostatek nedostatku uložený na našich hýždích můžeme také vyděsit pomocí pilulí vyrobených z čínských švábů kombinovaných s opakovaným klystýrem. Jedinou zatím neodzkoušenou metodou je klasické české nakopání do zadku, ale i to je prý už ve fázi klinických testů. Jestliže je po takovém mučení náš organismus stále ještě málo vyděšen, můžeme hodit špek na operační stůl a nechat si jej definitivně odpitvat.Všechny tyto tukolikvidační cesty jsou zaručeně účinné, ale jejich cena výrazně přesahuje limit mého osobního kontokorentu. Krásné dívky z obrázků snadno umluví své uhelné barony a petrolejové prince, aby účet, nad jehož výší by se jim zděšením mohly znovu vytvořit vrásky, diskrétně zatáhli. Než se ale takovou dívkou stanu a chodící kasičku si pořídím, budu muset tento začarovaný kruh přetnout jiným způsobem. Samozřejmě bych mohla snížit denní dávky krmiva, ale v hladové náladě jsem příjemná jak tarantule v botě a rozšíření kolekce obdivovatelů tím značně omezuju. Takže jsem si koupila tenisky a trenky. Kdo je nemocný, ten se potí v posteli. Kdo je zdravý, ten se potí při jídle. Kdo je hloupý, ten se potí při práci. A kdo nemá peníze na liposukci, ten se potí v posilovně.
Přítomný trenér mi vypracoval individuální cvičební plán a jídelníček připomínající menu z Osvětimi v roce 1942. V odpověď na sepsání mého denního kalorického příjmu jen napsal: „Na to, co sežereš, vypadáš super.“ Další konzultace ale odmítl s tím, že na drezuru slonů nemá licenci. Nechala jsem si na tělo napojit drátky odečítající počet spálených kalorií a vrhla se na aerobní aktivity. Zkusila jsem powerjógu. Po dvaceti minutách museli zavolat člena Mensy, aby moje do hlavolamu zamotané končetiny pomohl rozplést. Zkusila jsem spinning. Po deseti minutách museli mé kyslíkovým dluhem schvácené tělo napojit na přístroje. Zkusila jsem kickbox. Po pěti minutách vynesli mého trenéra z ringu. To měl za ty kecy o slonech. A displej sporttesteru zaznamenávajícího můj energetický výdej při všech předešlých činnostech ukázal jenom absolutní marnost celého mého počínání. Za dobu strávenou ve sportovním komplexu jsem spálila kalorický obsah dvou sklenic vody a čtvrtiny jablka.
Ve stavu zoufalství stále oplácaného tukovými polštáři jsem se dovlekla do sprch. Sáhla jsem po dávkovači s mýdlem a strnula hrůzou.V roztržitosti posledních týdnů se myju šamponem na vlasy určeným „pro větší objem“! Není divu, že se nafukuju jak pátrací balon. Hlavou mi proběhlo geniální řešení. Od zítřka budu při sprchování používat prostředek na mytí nádobí. Jasně si pamatuju, že je na lahvičce napsáno „odstraní i velmi odolný tuk“.
19.4. 2012 pro časopis Cosmopolitan
